Před pár lety, když jsem se rozhodl, že budu fitness trenér. Prostě jsem cvičil, abych vypadal dobře.
Možná v tom bylo i trochu otco-synovského soupeření. Táta mi vždycky vyprávěl, kolik na vojně zvedl na bench press, jaký měl pekáč buchet a za kolik uběhl desítku.

Zkoušel jsem všechno. HIIT, TRX, vzpírání, běhání, crossfit.
Byl jsem vegetarián, jedl bez lepku, bez laktózy, bez cukru. Hladověl, nacpával se, měnil metody.
Jenže všechno to bylo bez záměru. Bez respektu k tomu, kde právě jsem. Bez poslechu vlastního těla.
Až jsem se úplně ztratil.
Nic mě nebavilo, neměl jsem cíl. Šel jsem běhat, do fitka, na jógu – a nic.
Až mi došlo, že už nejsem ten student nebo mladý trenér, který má celý den na sebe.

Dneska jsem rozvedený otec dvou dětí.
Mám práci, zodpovědnost, ženu, kterou miluju.
A nic z toho, co dřív fungovalo, už teď nefunguje.
Nezvednu se z nuly jedním tréninkem. Když mě bolí koleno a sotva zvednu ruku, nestačí síla vůle.
Každý pokus o restart mě akorát spálí a já se znovu propadnu na dno.

Musel jsem přijmout novou identitu – pracující táta.
A začít se sebou zacházet podle toho, kdo jsem teď.

Dnes se každý snaží „vypadat skvěle“, „žít zdravě“, „být fit“.
Kdo neuběhne půlmaraton nebo nejde na Spartan, jako by nic nedělal.
Ale kolik z nás je influencerů, modelek, herců nebo sportovců, kteří se živí tím, jak vypadají?
Proč pořád tlačíme na výkon, když naše role v životě je jiná – být rodičem, partnerem, člověkem?

Co kdybychom si dovolili být sami sebou?
Být hvězdou pro sebe.
Plánovat pohyb, stravu i wellness podle toho, kým jsme.
Ne podle toho, co diktuje Instagram.

Dvouhodinová tabata pro kojící matku půl roku po porodu je nesmysl.
Stejně jako lednový záchvat motivace u chlapa, který deset let seděl v kanceláři a najednou chce změnit život během týdne.
Vydrží dva, možná tři. A pak zase nic.

A já se ptám:
Proč si to neudělat hezky?
Proč nezačít jednoduše – půlhodinovou procházkou, pár minutami pro sebe?
Nechat tělo i hlavu pomalu se znovu rozběhnout.

Možná právě ta nejpomalejší cesta je ta nejrychlejší.
Možná disciplína neznamená tlak, ale laskavost.
A možná stačí jen přestat spěchat.
Začít znovu – ale jinak.