Takže jsem se rozhodl, že budu psát moje vhledy na odvětví v kterym pracuju. Napsal jsem pár řádků o otužování. Pak jsem chtěl bejt strašně důležitej a vymyslel jsem typologii podle nervových typů – toho, co jsem napozoroval na našem otužování. Jenže jsem to psal s AI a celý to stálo za hovno. Sára mi dala bídu, že nejsem autentickej. Ale ono napiš dneska něco, když tě málem vyhodili od maturity kvůli slohovce. 😀
Vhledy si píšu, protože si chci srovnat myšlenky z toho, co jsem nacítil z různejch odvětví. Mě prostě baví pozorovat, jak nad věcma přemýšlím a co mi to ukazuje o sobě a lidech. Teď to bude o našem otužování na Meandru.
Před více než rokem mě napadlo, že bych se mohl začít pravidelně otužovat. Otužování jsem už párkrát zkusil, ale nikdy ne tak, že by to byla součást týdne. A jak se znám, věděl jsem, že sám od sebe to dlouho nevydržím – potřebuju zodpovědnost. Napadlo mě, že když do toho vtáhnu i další lidi, půjde to snáz. Domluvil jsem se s kavárnou Limetka, jestli by mohli zpropagovat společné otužování v Ohři.
Brzy jsem zjistil, že mi jedno koupání týdně nestačí, tak jsme si domů pořídili káď. Začal jsem se otužovat každej den. Ze začátku bomba, ale pak jsem zjistil, že moje tělo to prostě nedává. Sára tam, tvl, lezla 2x denně a byla úplně v pohodě a já čím víc jsem se snažil, tím víc jsem to nedával. Tělo si vždycky řeklo svoje – nachlazení, únava, nemoc. Prostě každej je jinej, každej to dělá jinak a každej má jinou nervovou soustavu.
Postupně mi došlo, že nejlepší otužilec není ten, co vydrží ve vodě nejdýl, ale ten, kdo to zvládne a pak normálně funguje – v práci, doma, jako táta. Nemůžu si dovolit ležet na gauči úplně hotovej jen proto, že jsem si chtěl něco dokazovat. Sára má vždycky radost, když mě vidí na gauči. 😀
Tak jsem to přestal hrotit. Neřeším, kolik minut jsem ve vodě, ani kolikrát týdně. Prostě vlezu každou neděli s tou naší skvělou partou do vody, dýchám, vnímám, a když cítím, že už to stačí, jdu ven. A od tý doby je to úplně jiný – klidnější, opravdovější.
Ten hlubší zážitek je hlavně díky partě lidí, co se kolem toho vytvořila. Sdílíme to spolu. Každej tejden si připomeneme, jak skvělý otužování je – jaký to je „přežít“ ponor, jak nás to nakopne dopaminem. Jsme takový ledový feťáci, protože otužování zvedá hladinu dopaminu až 2,5×, což je stejně jako některý tvrdý drogy – jenže otužování to dělá přirozeně a bez vedlejších následků. Nikdy by mě nenapadlo, že přes otužování poznám tolik skvělých lidí, a že to dokáže spojit úplně rozdílný osobnosti i profese.
A pak je tu ještě jedna věc, kterou na otužování mám rád – pravda. Otužování se prostě nedá vočurat. Jasně, někdo může říct, že to dělá jenom kvůli fotce na Instagram. Ale i kdyby jo, tak se stejně musí svlíknout, vlézt do té ledové vody a aspoň pár vteřin tam zůstat. A každej, kdo to někdy zkusil, ví, že těch prvních pár vteřin je fakt nejhorších. Takže ne – tady se nic nepředstírá. Voda vždycky ukáže pravdu.